Infoblok

Úřední deska

{nemělo by uniknout pozornosti úřadů}

Obce pod místní správou

Dvořetice

Podle zápisů z berní ruly se ves dříve jmenovala Dvořetice. Na místě dnešní osady stával kdysi dvůr, podle něhož mohla získat své jméno. Pokud jde o její historii, máme k dispozici pouze kusé informace.

První písemné zmínky, které se nám podařilo získat, pocházejí z počátku 15. století, kdy měla osada vazbu na buzické panství. Bušek z Buzic, o němž první zmínky pocházejí z roku 1401, měl velké rozepře s Janem, farářem v Paštikách, kterému odmítal odvádět povinné dávky. 8. května roku 1412 bylo faráři vyhrazeno „plné panství“ na jeho úročnících v Buzicích a na dvořetickém mlýnu.

Ze zápisů z berní ruly víme, že zde stával statek, jehož majitelkou byla kolem roku 1640 Anna Sobětická rozená Muchková z Klenového, provdaná za Jáchyma Sobětického ze Sobětic. Statek v té době patřil ke tchořovickému panství.

Na cestě směrem k vahlovické Hoře stávala malá kaplička, kterou dala údajně zbudovat paní Hůlová ze Dvoretic v roce 1775. Kapličku v šedesátých letech minulého století zbořila stará lípa, která na ni při bouři spadla. V roce 2011 postavili místní občané z vlastní iniciativy na původním místě její dokonalou repliku. Druhá kaplička, která stojí na návsi pod starou lípou, pochází z roku 1883.

Na návrší uprostřed osady stávala velká zděná kůlna na seno zřízená z bývalých panských sýpek, z nichž zbyly jen polozbořené zdi. Vzhledem ke své podobě s rozvalinami je občané mylně nazývali hradem. V roce 1925 byly pole a louky, které dříve náležely k bývalému panskému dvoru, podle zákona o pozemkové reformě rozprodány malým hospodářům z okolních vesnic.

Na přelomu 19. a 20. století byly Dvoretice součástí politické obce vahlovické. Při sčítání lidu v roce 1930 měly 65 obyvatel.

Kožlí

Ves Kožlí patřila odedávna ke království, od vzniku Zvíkova ke zvíkovskému královskému panství. Až do roku 1323 byla v přímé správě královské komory, do roku 1473 v zástavě rožmberské, v letech 1473 – 1575 v zástavě švamberské. Po roce 1492 přibyla ke Kožlí část ze zaniklé obce Zároždice, která byla zatopena Střížovickým rybníkem, dnes zvaným Labuť. Před jeho výstavbou ležela v místě jeho zadní části.

Kožlí byla manská ves služebná ke hradu Zvíkovu. Povinností manů byla služba na hradě, kdykoli k ní byli povoláni. Man z Kožlí přímo podléhal manovi ze Strážovic. Musel mít koně, přední a zadní kus zbroje, šorc, tj. kroužkovou košili, rukávy, plechovnici, což byla část brnění kryjící nohy a ruce, přilbu, obůjček, který sloužil k zavěšení předního a zadního kusu zbroje a hever k napínání kuše.

Roku 1577 prodal za 650 kop grošů míšenských Kryštof II. ze Švamberka vzdálenější vsi včetně Kožlí, které tak přešlo do vlastnictví švamberského listovního písaře a sekretáře Erazima Gynthera z Moren. Erazim Gynther je pochován v pohřebním sklípku mirovického kostela. V té době patřily ke vsi kromě velkého manského Veverova statku i mlýn Kostřata a krčma vejsadní, dnes Drtina.

Laciná

Podle Encyklopedie měst a obcí okresu Strakonice od Eduarda Oberfalcera získala tato osada svůj název podle „levného vyvázání půdy právem zákupným někdy ve 14. století – laciná ves.“
Protože však Laciná není uvedena v berní rule, musela s největší pravděpodobností vzniknout až po roce 1654.
Podle souhrnného indexu obcí, osad a samot k berní rule zpracovaného PhDr Karlem Doskočilem se jedná o dominikální ves, která vznikla kolem roku 1687, zřejmě u staršího hostince Laciná.

K Laciné patří samota Nový Mlýn na řece Lomnici, ve které se v dávných dobách rýžovalo zlato. Stopy po této činnosti byly již na mnoha místech většinou zarovnány přírodními pochody, dodnes jsou však dobře patrné sejpy v lese na pravém břehu Lomnice u Nového Mlýna.

Na rozcestí na jižní straně vesnice stojí kříž, který dala postavit zdejší obec kolem roku 1850. Kříž na severní straně na rozcestí do Myštic a k Lučkovicům postavil v roce 1889 Václav Dráb z Myštic.

Na přelomu 19. a 20. století byla Laciná součástí politické obce vahlovické.
Při sčítání lidu v roce 1930 zde žilo 125 obyvatel.

Myštice

Obec Myštice

(dříve Dmejštice nebo také Mišek, potom Mištice)

Do roku 1348 patřily jako okrajová západní královská obec ke zvíkovskému panství. První písemná zpráva o vsi je z roku 1348, kdy ji král Karel IV. zapsal Hukovi z Dornštejna, hofmistru své první manželky Blanky z Valois, majiteli hrádku Křikava v nedalekém Černívsku.
Následně tato manská ves připadla jeho vnukovi Jindřichu Kolmanovi z Křikavy, který ji roku 1418 prodal včetně dvou kmetcích dvorů v Černívsku, loukou pod Zároždicemi (zvanou Velká zatopená, později Labutí) a mlýnem Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, a tím se dostala do majetku pánů na Orlíku.

Po zničení Křikavy a přilehlého kostela, k němuž došlo pravděpodobně v době husitských bouří, se farnost Černívsko na nějaký čas rozpadla a Myštice s okolními osadami připadly k farnosti do Pohoří, k níž patří dodnes.
Roku 1492 dal král Vladislav II. Jagellonský svolení Zdeňkovi Lvu z Rožmitála a Blatné k vybudování nového rybníka (dříve zvaného Střížovický) na hranici jeho panství. Dílo bylo dokončeno roku 1503. Při stavbě rybníka byla zatopena obec Zároždice, která ležela v místech jeho zadní části. Dnešní hráz vznikla zhruba o sto let později a někdy potom dostal rybník podle svého tvaru jméno Labuť. Rybník má 108,68 hektarů vodní plochy, je dlouhý 3 kilometry a široký místy přes 500 metrů. Je největším rybníkem ve strakonickém okrese a patří mezi 20 nejrozsáhlejších v České republice.

Velký význam měla zdejší zájezdní hospoda „U Labutě“ s klenutým gotickým sklepem a mázhausem v prvním patře, k němuž vede původní široké fošnové schodiště. Kolem hospody vedla obchodní cesta do Prahy, zvaná Solná stezka. Zastavovali se zde poutníci při své cestě na Svatou Horu u Příbramě. Vypráví se, že zde při své cestě z Prahy do Paříže přespal český král Jan Lucemburský.

Roku 1609 byly Myštice vedeny pod blatenským panstvím. V roce 1648 zde byly čtyři chalupy, hospoda a mlýn, v roce 1785 již čtyři grunty, chalupa, mlýn šest domků, kovárna, pastouška, hospoda a kadlec.

U silnice k Blatné stojí v zákrutu cesty ke Střížovicím kříž, který dal podle místního kronikáře postavit někdy kolem roku 1820 pan Vejlupek. Zajímavostí ovšem je, že mu místní občané dodnes říkají „Kováříkojc křížek“. U cesty k Laciné stojí kříž, který dal postavit pan Dráb, zednický mistr a někdejší majitel hostince Labuť.

Uprostřed návsi byla zbudována hasičská kolna, která stála obec 190 zlatých. Dřevo na ni věnoval v roce 1899 svobodný pán – velkostatkář Hildprant. Na návsi stojí také kaple se zvonem, kterou postavili zbožní občané obce na své náklady. Rok jejího vzniku není znám. Před dvorem Vlkových je kříž, který postavili manželé František a Otýlie Vlkovi v upomínku na svého syna Josefa, legionáře, jenž padl 19. června roku 1918 v Itálii. U silnice k Blatné je v zákrutu cesty ke Střížovicům kříž, který dal údajně postavit místní občan pan Vejlupek někdy kolem roku 1820. Podle staré kroniky ho místní občané nazývali Vejlupkův kříž, je však zajímavé, že dnes se tomu místu říká „u Kováříků křížku.“

V roce 1919 se obec Myštice oddělila spolu se Střížovicemi a Nevželicemi od politické obce vahlovické. V roce 1928 byl na návsi postaven pomník hrdinům padlým v 1. světové válce.

Ve znaku obce je deset lipových listů kolem symbolu rybníka s labutí. Počet listů odpovídá částem obce, z nichž každá je rovnocenně zastoupena.

Nevželice

(dříve Nemželice – jméno údajně vzniklo ze staročeského výrazu „ne v Želicích“)

První dochovaná zmínka o této osadě pochází z předhusitské doby. Týká se odvádění zádušního platu spolu se Svučicemi ke kostelu v Miroticích. Další písemné zprávy jsou z roku 1419, kdy Mikuláš z Říčan přenesl Nevželice z Cehnic k radomyšlské faře. V roce 1608 patřily Nevželice k blatenskému panství. Byly zde tehdy dva grunty a blízko vsi stával ovčín. V roce 1721 jeden grunt vyhořel. Na návsi stojí kříž, který nechal v roce 1898 postavit místní rolník Josef Štědronský.

Až do devadesátých let 19. století pěstoval skoro každý rolník v obci pro svou potřebu len. Zdejší obec zřídila dřevěný navíječ se čtyřmi rameny, na kterém se navíjelo lněné vlákno do předen. Předena se potom spařila, sušila a po usušení se vozila ke tkalci.

V 19. století patřily Nevželice k politické obci vahlovické (Vahlovice, Dvoretice, Laciná, Myštice, Střížovice a deset čísel z Chobota). 11. srpna 1919 byla výnosem ministerstva vnitra zdejší politická obec rozdělena a osada Nevželice připadla společně se Střížovicemi a částí Chobota k nově vzniklé politické obci Myštice.

Ostrov

Nejstarším držitelem vsi byl Hádek z Ostrova, který se musel roku 1391 zavázat, že bude za sebe a za své lidi poplatné ve Svučicích platit desátky Eustachovi, faráři v Miroticích.

Z pozdějších let se o Ostrově dochovalo jen několik kusých zpráv. V roce 1426 zapsal císař Zikmund 10 kop ročního platu na vsi Ostrově Otíkovi z Myslovic a v roce1454 držel tento plat Bušek Duška.

V roce 1474 jsou při sporu o poplužní dvůr v Lučkovicích, dědictví po Petru Lučkovci, jmenováni Mareš z Ostrova a jeho synovec Jakub.

V roce 1537 prodal Ostrov spolu s Výšicemi syn Zdeňka Lva z Rožmitála Adam Janu Běštínovi z Běštin. V roce 1579 připadl Ostrov jeho synovi Fridrichovi.

Potom byl držitelem Ostrova Jan Jindřich z Běštin, který zřejmě nechal postavit zdejší tvrz. Stála pravděpodobně na ostrůvku přilehlého rybníka, v místě výrazné mělčiny. Zanikla podle všeho při zvýšení hráze rybníka, při němž byl ostrůvek zatopen. Tvrz je poprvé zmiňována v roce 1635 po smrti Jana Jindřicha z Běštin, kdy jsou pro dluhy jeho statky včetně vsi Ostrova prodány prostřednictvím k tomu nařízených komisařů za 7000 kop míšeňských Janu Václavovi z Běštin, který byl roku 1646 c. k. rytmistrem a roku 1648 hejtmanem kraje Prácheňského. Ostrov potom zdědil jeho syn Jan Václav. V roce 1720 připadl Ostrov k Drahenicím.

Do prosince roku 1923 patřil Ostrov ke spojené obci Výšice, Kožlí, Svobodka a Ostrov.

 

Střížovice

(dříve Střežovice, poprvé zmiňované v roce 1318)

O dávném osídlení území, na němž leží dnešní osada, svědčí nálezy žárových pohřebišť ze 4. století př. n. l. a nálezy keramiky pocházející z pozdně halštatského a časně laténského sídliště.

O další historii této osady mnoho informací nemáme. V roce 1492 patřily Střížovice k blatenskému hradu. V tomtéž roce byla zahájena výstavba rybníka (1492 – 1503), k níž dal pánům z Rožmitála a Blatné svolení Vladislav II. Jagellonský. Střížovice platily dozajista za ves značně významnou, neboť rybník (dnešní Labuť) dostal jméno Střížovický a ves navíc disponovala právem várečným, které bylo jedním z nejdůležitějších a nejvýdělečnějších středověkých městských práv, jež umožňovalo vařit pivo. V roce 1609 zde byla dvě stavení, která v roce 1624 vyhořela. V roce 1648 se ves již pyšnila čtyřmi grunty a v roce 1785 zde byli tři sedláci, dva chalupníci a pastýři.

V 19. století patřily Střížovice k politické obci vahlovické, od 11. srpna 1919 byly začleněny k politické obci Myštice.

Ke konci roku 1927 měly Střížovice 27 obyvatel.

 

Svobodka

Svobodka je nejmladší osadou zdejší obce. Podle souhrnného indexu obcí, osad a samot k berní rule zpracovaného PhDr Karlem Doskočilem je uváděna v roce 1720 v pozemkových knihách města Březnice. V roce 1770 patřila k drahenickému panství, které v té době držela Marie Františka provdaná za Viléma Krakovského z Kolovrat, dcera Františka Karla, hraběte z Valdštejna a Marie Lidmily rozené Libštejnské z Kolovrat.

Svobodka patřila do roku 1923 spolu s Kožlim a Ostrovem k obci Výšice.

Vahlovice

Stejně tak jako ve vedlejších Střížovicích svědčí o dávném osídlení území, na němž osada Vahlovice leží, nálezy pocházející z doby pozdně halštatské a časně laténské. O době vzniku dnešní vesnice informace nemáme. Podle Eduarda Oberfalcera, autora Encyklopedie měst a obcí okresu Strakonice, pocházejí, první zmínky o ní až z roku 1588.

V roce 1870 při zakládání rybníčka na pastvině na západ od vesnice našli občané při kopání dvě hliněné popelnice. Protože se domnívali, že v nich najdou staré mince, úplně je rozbili. V roce 1886 našel místní občan Jan Šilhavý při kopání nad rybníčkem hliněný obraz s vyobrazením rytíře, který si odnesl baron Keller ze Škvořetic.

V roce 1881 byla ve Vahlovicích postavena jednotřídní obecná škola. Zdejší školský obvod byl svého času největší na okrese a pro velký počet dětí musela být později zřízena ještě jedna třída, která byla v roce 1895 přistavěna k západní části stávající budovy. Při kopání základů byly nalezeny tři lidské kostry. Podle sdělení místního rolníka Františka Ráže, který se prací zúčastnil, měla jedna z nich neobvykle velkou lebku se zřetelnou jizvou po sečné ráně. V místě tohoto nálezu stála boží muka, která byla před započetím prací přemístěna o kus dál na západ od školy, kde stojí dodnes. Jedná se o několikadílný kamenný sloup s železným křížem nahoře. Ve spodní části je vytesán letopočet 1726. V prostřední části je výklenek, v němž býval na plechové destičce obrázek. Byl již zcela nezřetelný, a proto v roce 1888 namaloval Josef Staněk, malíř z Blatné, na druhou stranu obrázek Panny Marie Lurdské.I ten časem zašel, a tak v roce 1918 Jindřiška Šimsová, manželka řídícího učitele, opatřila výklenek okénkem a dovnitř dala sádrovou sošku Panny Marie s Ježíškem. Před číslem 8 stojí na vysokém kamenném podstavci železný kříž, není však známo, kdy byl postaven. Kříž zcela kamenný po pravé straně silnice do Blatné, asi 150 metrů od bývalé školy, zhotovil a postavil kameník Jakub Brázda z Vahlovic v roce 1903.

30. prosince roku 1894 byl ve Vahlovicích založen „Místní odbor Národní Jednoty Pošumavské pro Vahlovice a okolí.“ Měl členy z Vahlovic, Dvoretic, Laciné, Václavova, Střížovic, Myštic, Nevželic a Kožlí a některé roky i z Málkova, Uzeniček, Skaličan, Paštik, Mačkova a Blatné. Od svého založení do roku 1927 uspořádal kromě výborových a výročních schůzí 57 členských schůzí s poučnými a vzdělávacími přednáškami, 9 tanečních zábav a 9 divadelních představení pod vedením učitele Josefa Šimsy. Z výtěžku divadelních představení spolek zakoupil tři hospodářské stroje: triér na čištění obilí, luční brány a strojek na setí jetele.

V 19. století a na počátku století 20. zde existovala politická obec vahlovická, ke které patřily osady Dvoretice, Laciná, Myštice, Střížovice a Chobot. Dne 11. srpna 1919 byl tento celek rozdělen tak, že Vahlovice tvořily nadále obec pouze s Dvoreticemi a Lacinou a vesnice Střížovice a Chobot byly připojeny k nově vzniklé obci Myštice. Při sčítání lidu v roce 1930 měly Vahlovice 96 obyvatel.

Výšice

Název vsi se postupně měnil z původního Vajšlovice na Vajšovice, Vajšice, později Vejšice.
Výšice jsou nejstarší osadou naší obce. Četné nálezy pocházející z pozdně halštatského a časně laténského období svědčí o dávném osídlení místa, na němž dnešní osada leží.

V minulosti tudy zřejmě vedla jedna z větví kupecké stezky zvané Sever – Jih. První zmínka pochází z roku 1045, kdy byla ves statkem Břevnovského kláštera. Jedna část byla od roku 1336 manstvím ke Kamýku. Císař Zikmund zapsal Výšice roku 1431 Janu Jezevci z Rakovic a Přibíkovi z Řesanic, jehož potomek je chtěl roku 1483 navrátit klášteru. Výšice patřily dědičně Uzenicům, v roce 1572 byly odprodány do Čimelic a později se dostaly do majetku drahenického panství, k němuž patřily přes 350 let.

Do roku 1923 byly Výšice spojenou obcí spolu s Kožím, Svobodkou a Ostrovem. Politická obec „vejšická“ patřila svého času do březnického okresu. Dnes je tato malebná víska, posazená mezi lesy, i se svou místní částí Chrást součástí obce Myštice a trvale v ní žije necelá dvacítka obyvatel. Dlouhá léta zde měl chalupu i významný český herec Jaroslav Marvan.